...pokračování v knize

* * *

Moje první kniha Papíry na hlavu (krátká ukázka):

Je mi jednapadesát let. Patřím mezi ty, kterým se za komunistů říkalo invalidé, později postižení nebo handicapovaní. Dnes je prý korektní nazývat je zdravotně znevýhodněnými. Když si vzpomenu na skoro všechno, co mě v životě potkalo, připadám si jako hrdina z italské komedie. Vím, že mnohé epizody vypadají neuvěřitelně, mockrát mě lidi podezřívali, že si docela obyčejně vymýšlím. Ale není to tak, všechno tohle jsem opravdu zažil.

Nemám samozřejmě ambici psát v padesáti letech paměti, ještě nehodlám umřít, ale často jsem se v životě setkal s lidmi, kteří jsou skálopevně přesvědčeni, že postižení, jakkoli postižení, jsou v podstatě lemplové, kteří jen natahují ruku po sociálních dávkách. Věřte mi, že to tak není. Postižení nejsou rádi, že jsou postižení, vždyť který normální člověk by mohl stát o náhlý epileptický záchvat v tramvaji, o život ve tmě nebo ježdění na vozíku, kdy jste odkázáni na to, jestli se vás někomu zželí a pomůže vám třeba do vlaku nebo přes ulici. Postižení touží přes svůj handicap po normálním životě. Chtějí pracovat, bavit se, jezdit na výlety, mít děti. Mnoha z nich jsou takové věci odepřeny. Ale to nemá s jejich touhami a sny nic společného. Proto věřte, že i postižení jsou normální lidé s normálními přáními. Osmnáct let jsem do této skupiny lidí nepatřil. Teprve potom jsem to všechno pochopil. A začal se s tím vyrovnávat. Myslím, že se mi to podařilo. Stejně jako mnoha mým dalším přátelům. Nejsme lidé, kteří by tyli ze „systému“, snažíme se do něho také přispívat a občas se zasmát sami sobě. I to se nám daří. Obzvláště typům, jako jsem já, kterého absurdní situace, jak jsem už říkal, provázejí od dětství.

 

* * *

Vyrůstal jsem v Loučanech, malé vesnici nedaleko Náměště na Hané. Nejdřív jsme bydleli v cihelně, já, moji rodiče a dvě sestry. Pak si naši našetřili na malý dům, který začali opravovat. A aby to dobře zvládli, dali mě do učení na zedníka – že jim domek dostavím. První zvláštní věc se udála hned první den v nové škole v Přerově. Učitel otevřel třídní knihu a ptá se, jak se kdo jmenuje. A první říká: Nevim. Druhý: Jakoti, třetí: Tomáš Fuk, čtvrtý: Nehněvajsa, pátý: Petr Svatý.

„Nebudete si ze mě dělat srandu!“ zaburácel pedagog a pokračoval v zjišťování jmen. Další spolužák se jmenoval František Pravý, další pak František Levý. Učitel začal brunátnět, ale zeptal se ještě jednou. A byl jsem to já – Kuchař, a po mně Svačina. Následoval hurónský smích celé třídy a rána třídnicí o katedru. Učitelovo rozčilení nemohli vyspravit ani zbývající Vitásek, Malíček (kluk jako hora) a Stodola (malý šprček). Tím začala moje životní fraška, která trvá dodnes.

 

* * *

Tak jsem se začal učit na zedníka. Byli jsme „céčko“, tedy většinou kluci ze zvláštních škol, čtyřkaři a pětkaři. Jediní trochu chytří byli Levý a Kuchař. Skamarádili jsme se, Franta byl moc šikovný, na učení i na práci (na rozdíl od svého pravého jmenovce, to byl jeden z největších lemplů ve škole). Mimo jiné taky krásně maloval. Toho jsme využili pro pomstu jednomu učiteli. Jmenoval se chudák Žabovský – a nikdo mu neřekl jinak než Žabák. Jeli jsme tehdy na lyžařský výcvik. Nikdy předtím jsem nelyžoval, na vypůjčených lyžích jsem se naučil vlastně jen chodit. Žabák večer předtím trochu oslavoval a ráno nás všechny poslal na šlepr, aby měl chvíli pokoj. Varoval jsem ho, že to neumím, ale nedal si říct. Stál jsem tedy ve frontě a proti mě sjížděla svah dívka. Udělala nějaký podivný prudký pohyb, díky kterému se jí rozjela kombinéza a ona oblažila všechny okolostojící muže pohledem na svůj obnažený hrudník. Jako všichni ostatní jsem na ni okouzleně hleděl – a kotvičku šlepru jsem namísto dopředu hodil dozadu. A rozbil jsem Žabákovi hlavu. Sám jsem svou nešikovnost taky odnesl, marodil jsem pak tři čtvrtě roku. Po návratu mě čekal stále ještě zuřivý Žabák, který si na mě parádně zasedl. Franta tedy namaloval na tabuli ve třetím ročníku velikou žábu a u ní bublinu s nápisem: Kvak, kvak, do zobáku já si rád dám. Tabuli jsme zavřeli a těšili se, jak Žabák potrestá třeťáky, kteří nám snědli svačiny. Abychom to ještě trochu přikořenili, napsali jsme na záchodech: Jen zde to, soudruzi, držíte pevně v rukou. Coby nástěnkáře nás potom poslali na OV KSČ. Zatímco jsme tam přebírali jakési materiály na nástěnku, všechno prasklo. Když jsme se vrátili, byla škola zavřená a mohutně se vyšetřovalo, kdo je autorem žabáka a teze na záchodech. Samozřejmě Kuchař a Levý byli přes svou nepřítomnost první na řadě. Učitele, kteří nebyli straníci, to naštvalo. Od té doby jsme to měli dobré: začali nám nadržovat.

 

* * *

Studovali jsme, někdy úspěšněji, někdy méně úspěšně, a pomalu se z nás stávali zedníci. Chodili jsme také na stavbu na praxi. I ta byla zdrojem mnohého veselí. Třeba když jel Vitásek s kolečky pro 220 voltů. Nebo když nás učitel varoval před probíjejícími elektrickými přístroji. „Musíte toho, kdo se takového přístroje dotýká, bezpodmínečně od přístroje odtrhnout, ovšem aniž byste se přístroje dotkli!“ Tak nějak zněla ta učená poučka. Učitel netušil, jak ji učni uvedou do praxe. Na stavbu totiž chodívali na kontrolu papaláši z OV KSČ. Jednomu z nich jednou spadl kamínek do boty. Opřel se o míchačku a kamínek vytřepával. Franta Pravý – asi přitom moc nepřemýšlel - viděl třesoucí se míchačku i soudruha, popadl krumpáč a násadou se pokusil dotyčného od probíjejícího přístroje odtrhnout. Zlomil mu obě ruce. (Ivo Jahelka, kterému jsem to později vyprávěl, z této pěkné příhody udělal ještě pěknější písničku.)

Jako učni jsme se taky museli zapojovat do budování socialismu, třeba hromadným nácvikem na spartakiádu. Byl jsem tehdy hrozně hubený, proto jsem dělal figuranta, kterého ostatní nesli na vztyčených rukou. Uměli jsme svá prostná tak dobře, že nás vybrali na spartakiádu v Praze. Tam bývalo o cvičence docela dobře postaráno. I pokud jde o jídlo. Guláš, který byl tehdy v předvečer hlavního cvičení k večeři, byl tak dobrý, že jsem se příšerně přejedl. Následovala ranní nepříjemná událost na záchodě. A měl jsem po dresu. Vyřešil jsem situaci ne právě nejčestněji: sebral jsem úbor jinému cvičenci. Ten však byl podstatně podsaditější než já, což zavinilo pád dresu právě ve chvíli, kdy mě spolužáci na rukou pronášeli bránou borců spartakiádního stadionu. A podobně se mi vedlo i jednoho 1. máje, kdy mě kluci uplatili třemi stovkami, abych za ně nesl v průvodu ruský (vlastně sovětský) prapor. Kalhoty se mi svezly z boků přesně před tribunou s nastoupenými soudruhy. Prapor chudák přistál v kaluži. A já, namísto abych ho rychle zvedl, jsem si spravoval kalhoty. Skončilo to napomenutím a důtkou za hanobení sovětského praporu.

Moje úsporná postava byla zdrojem mnoha dalších komických situací. Třeba když jsme chodili do tanečních. To pro nás byla výborná zábava, dostali jsme se večer ven, byly tam holky, pivo. Vychovatelé to naštěstí tolerovali. Jednou na mě při mazurce vyšla dívka, která byla asi třikrát tak velká jako já, měřila dva metry a vážila snad sto čtyřicet kilogramů. Jmenovala se Anča. Taneční mistr nás instruoval: „Pánové dupnou, zatleskají, vyhodí partnerku, chytí ji do náruče a zasmějí se.“ To jsem se svými sto čtyřiceti centimetry a necelými padesáti kilogramy nemohl dokázat. Z rozpaků mě vysvobodila Anča, která dupla, vyhodila mě, chytila do náručí a vesele se zasmála. Nakonec jsme se tak spřátelili, že mi pomáhala proti klukům, kteří mě chtěli zmlátit za to, že jsem sbalil nejhezčí holku, nebo v hospodě U mrtvoly, kam jsme chodívali na pivo, proti místním opilcům. Celá hospoda jí pak zatleskala a poručila jídlo a pití.

 

* * *

Samozřejmě jsme stále rostli a měli čím dál větší hlad. Na mně se ovšem hory jídla, které jsem byl schopen spořádat, nijak nepodepsaly. Byl jsem stále jako lunt. První den praxe jsme já a moji dva kamarádi zaspali, navíc na stavbě hodili kluci kámen do vápna a komusi to stříklo do oka. To vše způsobilo, že že nás mistr nechal v práci déle a internát jsme se vrátili hodně pozdě. K obědu byla ten den svíčková, která samozřejmě okamžitě zmizela. Kapesné za praxi v nedohlednu a my jsme měli ukrutný hlad. Jediné, na co jsme posbírali mince po kapsách, byl kelímek zmrzliny. Ale co to bylo pro naše žaludky! Seděli jsme na toaletách, mlátili do plechových dveří a hulákali: „My máme hlad, my chceme žrat!“ V sousední kabince seděl soudruh ředitel. Když rozladěně vyšel, hned jsme si mu stěžovali, že na nás nezbyl oběd. Chvíli nic neříkal a pak nás se slovy „Večer se uvidí“ poslal do pokojů. A večer se vidělo. Dostali jsme obložené chlebíčky, tedy krajíčky veky s vlašským salátem a kolečkem salámu, Ale pro nás to tehdy byla ohromná vzácnost, na internátě jednou za dva měsíce, takže jsme se do nich nadšeně pustili. Snědl jsem jich deset. Ředitel, mistr a vychovatel se na nás přišli podívat a ředitel ironicky povídá: „Tak co, najedl ses?“ Měl jsem už sice dost, ale nemohl jsem dopustit, aby mě nachytali. Navíc už jsem se z předchozích zkušeností poučil a raději ze sebe dělal blázna, abych nepřišel k úhoně, každý průšvih jsem se snažil obrátit na nějakou legraci. Takže jsem řekl: „Ještě bych si dal tak jednou tolik!“ Přinesli mi dalších deset chlebíčků a dvě kávy. I když už to nebylo jednoduché, nějak jsem to do sebe nasoukal a hostinu zakončil slovy: „Tak bych si to představoval každý den.“ Udiveně na mě hleděli a pak mě odtáhli do kuchyně, kde kuchaři poručili: „Tomuhle expertovi dejte, kolik si řekne.“ Neodpustil jsem si otázku: „I s masem?“ „I s masem,“ zněla odpověď. Od té doby jsem této výsady hojně využíval a potají se o své úlovky z kuchyně dělil s kamarády. Asi po měsíci mě pak zavolali na ošetřovnu. Doktor mě měřil, vážil a vůbec nemohl pochopit, jaktože nejhubenější kluk toho nejvíc sežere. Nepomohl mu ani učitel, který ho vyzval, aby vyšetřil, jestli nemám tasemnici. Všechno zkoumání bylo bezvýsledné.

To už jsme byli větší kluci a začal nám chutnat alkohol. Ovšem i pít chce cvik, kterého se nám mnoho nedostávalo. Ale trénovali jsme s chutí. Bylo to těsně před závěrečnými zkouškami. Píchal mě do ramene vosa, a protože jsem alergický, musel jsem okamžitě k doktorce, která mi napsala jakési léky. A kluci mi na posilněnou nalili těsně před ústní zkouškou ještě pořádnou dávku piva. A takto vyzbrojený jsem šel před zkušební komisi. V ní samozřejmě nechyběl oblíbený Žabák. Za mnoho předchozích vylomenin si na mě brousil zuby. Povídá: „Co neumíš?“ Věděl jsem, že je zákeřný, proto povídám: „Komíny a RVHP.“ Víc jsem toho neuměl. A Žabák mě, podle očekávání, vyzval: „Tak nám to řekni,“ a mrkal na komisi, jaká to bude koule. Trochu jsem se ze začátku zadrhl, ale vztek na žabáka a kombinace prášků a piva způsobily, že jsem se nakonec rozmluvil. Žabák skřípal zuby, členové komise kulili oči a častovali se potutelnými úsměvy. Měl jsem z ústních jako jediný za jedna. Takové vítězství nad protivným pedagogem jsme pak samozřejmě museli oslavit. Pivem, Velkým množstvím piva. A když jsme se pak vraceli vlakem do Olomouce, moje sebevláda brzy vzala za své. Z vlaku mě museli kamarádi vynášet. Naštěstí parkoval vedle nádraží tatínkův známý, který jezdil s pohřebním vozem. Naložil mě a vezl domů. Na kraji Loučan, jsme potkali sousedku, hroznou drbnu, která chtěla vědět, koho to vezou. „Přece Rosťu!“ A sousedka začala lomit rukama a běžela to zatepla zvěstovat rodičům. Když mě kamarádi vykládali před domem, tatínek hned pochopil, jak se věci mají, ale nechtěl dopustit, aby to mně a kamarádům jen tak lehce prošlo. Vzal proto krumpáč a odešel do zahrady. Pod nejpěknějším stromem začal kopat jámu, tedy můj hrob. Já jsem byl ještě v alkoholickém oparu, ale spolužáci se hrozně vyděsili a dalo jim hodně přemlouvání, než tatínka přesvědčili, aby mě nepochoval zaživa. Pak jsme tomu společně zasmáli a všechno zapili. Jo, s alkoholem může, ale nemusí být vždycky legrace.

 

* * *

Přes jistou morbidnost jsou všechny tyhle příhody vlastně hrozně milé, legrační a neškodné. Kdybychom tenkrát já nebo tatínek tušili, co pro mě má život připravené, asi bychom se tak nesmáli.

Po závěrečných zkouškách jsem dostal výuční list a absolvoval jsem ještě svářečský a nástrojařský kurs. Chystal jsem se i na obkladačský, protože mi hrubá zednická připadala příliš těžká. Bylo měsíc do prázdnin, který jsme ještě museli strávit na stavbě. Den před svými osmnáctými narozeninami jsem cosi líčil nahoře ve výtahové šachtě domu, který jsme stavěli. Seskočil jsem z dřevěné kozy na podlážku výtahu – ta se probořila, trám, který měl všechno držet, praskl v suku a já jsem se zřítil ze čtrnácti metrů.Přežil jsem jen díky tomu, že jsem cestou prorazil šest výtahových podlážek, které tak zbrzdily můj pád. Od té doby vyznávám tři věci, které jsou podle mě důležitější než zdraví: štěstí v neštěstí, psychická pohoda – moje i kamarádů, kteří pak jsou ochotni pomoci, a anděl strážný, jenž chrání před průšvihy. Bez nich se člověk těžko obejde.

Skončil jsem samozřejmě v olomoucké nemocnici. Byl jsem nemladší pacient na mužském neurologickém oddělení. A na konci svého tříměsíčního pobytu taky služebně nejstarší. Tři týdny jsem ležel v bezvědomí. Ani po procitnutí to nebylo nic moc. K tomu navíc ne právě nejkrásnější podmínky socialistického zdravotnictví – vzpomínám si, jak jsem měl třeba průjem a na celé oddělení, tedy padesát lidí, byly jen dva záchody.Sestry to vyřešily efektivně: poslaly mě do sprchy a pak jsem vyfasoval kbelík a čisticí prostředky. Nebo mi dali lumbálku do hlavy, kterou jsem pak měl několik dní nafouklou. Před rentgenovým vyšetřením mi nedali den a půl najíst a tři dny jsem se nesměl pohybovat. I později jsem strávil nějakou dobu v nemocnici, ale horší zážitky už to nikdy nebyly. Po probuzení z bezvědomí začaly moje záchvaty, kterými trpím dodnes. Je to obyčejná poúrazová epilepsie, ale dovede člověku pěkně znepříjemnit život. Přesto jsem se stále snažil dívat se na život trochu vesele, obracet všechno v legraci a bavit lidi kolem sebe. Někdy se mi to podařilo i zcela nezáměrně. Když třeba přišel do nemocnice jakýsi komunistický papaláš a přinesl pacientům meloun (pro mě tehdy hrozně vzácný, viděl jsem ho jen při dožínkách v Náměšti). Mladičká sestřička, teprve na praxi, všem nabídla a nedošlo jí, že mám před lumbálkou. Samozřejmě jsem si dal. Lze tušit s jakými následky. Papalášova návštěva předjímala inspekci českého a sovětského ministra zdravotnictví, kterým chtěl ředitel ukázat, jak se správná lumbálka dělá. Při vpichu jsem pozvracel všechny v okruhu dvou metrů, tedy i oba soudruhy ministry. Tím ostuda neskončila. Po lumbálce jsem musel tři dny ležet v posteli, což mě samozřejmě nebavilo. Vstal jsem proto, aby mě sestry neviděly, a vydal se sám na toalety. Tam jsem dostal další záchvat a spadl jsem mezi džbány s močí pacientů. Rozbil jsem je všechny. Jak jsem potom vypadal a byl cítit, asi není třeba popisovat. Sestřičky mě musely několikrát vykoupat, abych se vůbec mohl vrátit do pokoje.

Moje pověst se po nemocnici brzy roznesla. A když jsem pak měl průšvih s jedním policajtem, který byl neurologický pacient stejně jako já, v podstatě jsem se nemusel bát. Onen policajt se mermomocí chtěl ve společné jídelně, kde byla jediná televize, dívat na zprávy. My ostatní jsme se těšili na fotbal. To se policajtovi samozřejmě vůbec nelíbilo a pořád přehazoval vzadu na televizoru banánky z antény na program, kde běžely televizní noviny. A já jsem je pak zase vrátil na fotbal. Po chvíli už to nevydržel a začal nám nadávat do mrzáků, kteří nevědí, co by si vymysleli. Vzteky bez sebe jsem ho chytil pod krkem: „Jsi tu v mundůru, jsi stejné pako jako já a ostatní!“ A dívali jsme se na fotbal. Věren své povaze jsem si do něho ještě rýpl: „Máte nový znak – víte, proč je na něm VB? To znamená věřím v Boha. A chystají pro vás ještě lepší. Bude na něm volská hlava a feferonka. Blbej, ale ostrej.“ Všichni pacienti se ukrutně chechtali, ale na policajta už to bylo trochu moc. Vydal se stěžovat si řediteli nemocnice, který si pozval na koberec přednostu oddělení. Ten ale věděl, co jsem zač, a usadil ředitele prohlášením, že tenhle blbec může všechno, protože má papíry na hlavu.

V nemocnici jsem dostal taky zánět trojklanného nervu. Huba mi visela nakřivo a rehabilitační sestřička mi chodila masírovat obličej. Při jedné takové masáži – byl jsem tehdy mladý kluk, tak se to snad dá pochopit – jsem najednou pocítil vzrušení. Ale mému zdravotnímu stavu to nebylo po chuti a odměnil mě záchvatem. Na pomoc přišla jiná sestřička, ne moc hezká, ne moc mladá a ne moc hodná. Když jsem se probíral, objal jsem ji, políbil a řekl miláčku. Pacient na sousední posteli se tak smál, až se počůral. A ta ne moc hezká, ne moc mladá a ne moc hodná sestřička mu musela převlékat postel. Což se jí pochopitelně nijak zvlášť nelíbilo. „Vy jste pokoj dobytků!“ A další pacient kontroval: „Však pan primář říkal, že kolega má papíry na hlavu.“

Vypadá to legračně, ale často mi při následcích takových situací nebylo nejlépe. Když si třeba dvě sestry, které se zrovna měnily na službě, neřekly co a jak, a obě mi daly stejnou injekci. Následovala mozková příhoda, po které jsem se musel všechno učit znovu. Čtení a psaní mi dodnes dělá velké problémy.

Lékař mi říkal: „Když budeš pít alkohol a nebudeš brát prášky, dopadneš jako Jarda.“ To byl jeden kolega pacient, který se pomočoval a museli ho svazovat do svěrací kazajky. Já jsem se snažil, ale poměry v socialistickém zdravotnictví nebyly vždycky nejpěknější. Setkal jsem se s hodnými doktory a laskavými sestrami, ale také s protivnými doktory a sestrami, u kterých jsem měl pochybnosti, jestli je nenašli někde v koncentráku. Chybu může udělat každý, ale některé omyly mívají tragické následky. Když mi kupříkladu zapomněla sestra připevnit na postel postranice, já jsem v noci dostal záchvat, spadl jsem z postele a zlomil si ruku a nohu. Nechci si nijak stěžovat, vždyť to nakonec relativně dobře dopadlo, ale některé vzpomínky jsou pro mě dodnes bolavé. Bylo nás osmnáct na pokoji, jedna televize pro celé oddělení, dvě toalety pro padesát pacientů včetně personálu. Na záchody se navíc chodilo kouřit, takže nekuřáci jako já, kteří navíc v dětství trpěli astmatem, se často do kabinky složitě museli prokašlat. Dnes si stěžujeme na poplatky u lékaře, v lékárnách, na kvalitu péče. Ale málokdo si pamatuje, jak to ve zdravotnictví fungovalo ještě před jednadvaceti lety.

Tři měsíce na jedné posteli, to málokdo vydrží v pohodě. I proto jsem si krátili dlouhou chvíli nejrůznějšími způsoby. Moje šaškovská nátura mi jednou našeptala, abych ukradl paruku, kterou nechala jedna ze sester před sprchami. Nasadil jsem si ji na hlavu, oblékl jsem si bílý plášť (už ani nevím, kde jsem k němu přišel) a chodil vážně po oddělení. Jeden pacient na mě zavolal: „Sestři, já bych potřeboval…!“ „Vždyť je to ten debil!“ okřikl ho jiný. Raději jsem utíkal vrátit paruku zase před sprchy, kde ji pak našla pravá majitelka, které zrovna začínala služba. A další pacient na no volá: „Sestři…“ Opět byl zaražen slovy jiného: „Vykašli se na to, to je zase ten debil.“ Jenže tentokrát to debil nebyl. Sestra se otočila a vrazila mu facku. Následovalo vyšetřování primářův povzdech: „Budu šťastný, až tento pacient opustí brány našeho ústavu.“ Dočkal se. Za tři měsíce jsem byl propuštěn mezi invalidy.

 

* * *

Prvních sedm let jsem měl strávil doma v Loučanech coby nemocný. To byla neradostná perspektiva. Už po dvou letech jsem měl co dělat, abych se nezbláznil. Záchvaty navíc nepolevovaly. Jezdíval za mnou s injekcemi lékař ze sousední vesnice, ale často vyžadoval různé drobné úplatky, na což moji rodiče samozřejmě neměli. Museli se u mě střídat, vyměňovali si služby v práci, aby mě hlídali, abych nebyl sám. Když jsem se vydal ven po dědině, děti po mně házely kamení. Měl jsem narušenou rovnováhu, trochu jsem se motal, což se jim zdálo komické. A ještě víc je rozesmívalo, když jsem po ráně kamenem upadl.

Do tohoto bezútěšného období patří i moje nejhorší Vánoce, které jsem kdy zažil. Tatínka odvezli před Štědrým dnem na ARO do nemocnice a doktor mně a mamince říkal, že bude zázrak, když přežije dva dny. Tvořila se mu voda na plicích. Doktor to zdůvodňoval tím, že tatínek byl takový „ropáček“ – čtyřiadvacet let pracoval v cihelně, v prachu a horku. A aby toho nebylo málo, mně natekla pusa a musel jsem k zubaři. Na stomatologii jsem dorazil v 11 hodin dopoledne na Štědrý den. Zub mi vyvrtali, ulevilo se mi. Ale protože byl svátek, žádné autobusy už nejezdily. Musel jsem se domů natřikrát dostopovat a dorazil jsem o půl páté. S maminkou jsem povečeřeli (sestry už tenkrát byly obě vdané), dali jsme si dárky a pak jsem zasedli k televizi, kde dávali pohádku. I televize ale vypověděla službu. Vztekle jsem do ní praštil, začala fungovat, ovšem jen do nejnapínavější chvíle v ději. Pak definitivně zhasla. Cítili jsme se oba úplně beznadějně. Naštěstí druhého dne převezli otce z ARa na normální nemocniční oddělení.

Můj zub vyžadoval ještě další ošetření. Po Štěpánovi jsem proto opět vyrazil na stomatologii. Bylo tam jako vymeteno, jen zahraniční studenti. Zub vyžadoval vytrhnutí. Přišel vietnamský student, dost malého vzrůstu, přinesl si kleště a stoličku. Nepochodil. Po něm kubánská studentka s ohromně vyvinutým poprsím, až jsem se bál, že mě spíš udusí. Ani ona neuspěla. Pak dorazil šéf a na všechny křičel: „Já vám ukážu, jak se to má dělat!“ A ukázal. Chytil zub do kleští, opřel se o zubařské křeslo – a to prasklo. Vzbudil jsem se v nemocnici s deseti dalšími lidmi na pokoji a s otřesem mozku. Zubařské nástroje se prý při onom úkonu rozletěly na všechny strany a zranily několik zahraničních studentů. Nebyl jsem v pokoji sám, kdo měl kuriózní úraz. Pacient na sousední posteli šel z hospody opilý, praštil po zadku koně, který stál u plotu. Kůň si to nenechal líbit, kopl ho a muž proletěl do dvora, kde zrovna pařili prase. Opařili je oba. Personál se na nás chodil dívat jako do zoologické zahrady. Naštěstí mě brzy propustili.

Po Novém roce uhodily velké mrazy, elektřina šla čtyři hodiny denně, televize dvě. Tak to trvalo asi čtrnáct dní. V naší ulici se proto samozřejmě nesvítilo. A z nedostatku jiné zábavy jsme chodili do kina, které hrálo ve středu v osm večer a v sobotu a v neděli v pět a v osm. Jednu neděli jsem se tedy vydal do kina, už nevím, co se hrálo za film. Ve tmě mě celou cestu kdosi jen tak pro radost strašil. Výsledkem byl samozřejmě zase záchvat. Když jsem se pak dostal domů, tatínek se hrozně rozzlobil. „Příště až půjdeš, nebude žádný záchvat. Na kraj uličky si nachystej klacek a dej tomu strašidlu řádnou ránu!“ Po čtrnácti dnech, už s připraveným klackem, jsem zase uslyšel ze tmy „Bu bu bu!“ Následovala rána do tmy. Jestli jsem se trefil, nevím. Rozhodně jsem se ale hned otočil a pádil domů „Tati, už jsem ho praštil!“ A asi jsem měl pravdu, protože tatínek popadl proutěnou metlu, kterou právě dokončil, vyběhl ven a strašidlu ještě naložil. Pak ho dotáhl na světlo, konkrétně do kravína, kde byl telefon, že zavolá policajty. Jaké bylo jeho překvapení – místo pobudy, kterého čekal, viděl předsedu ONV, který na mě bafl jen tak z blbosti, když roznášel po dědině pozvánky na schůzi. Od té doby se v naší ulici zase svítilo.

Do těchto zmatků zasáhla příhoda, která se tehdy nejevila nijak zvlášť významná. Až mnohem později jsem si uvědomil, že pro mě měla zásadní význam. Přijela k nám totiž jednoho dne autem jakási krásná paní, chtěla koupit od tatínka nějaké proutěné metly. A spolu s ní přijela i její ještě nádhernější slečna dcera. Tatínek do mě pokradmu šťouchal: „To je ale kost, co?“ Což o to, mně se moc líbila, ale byl jsem rozpačitý a opatrný zároveň: „Myslím, že by o mě, obyčejného invalidu, neměla zájem.“ Tři roky na to jsme se seznámili, tentokrát pořádně, a začali spolu (k neuvěření!) chodit. Po pěti letech jsme se pak vzali. Dnes jsem s Evou už třiadvacet let.

 

* * *

Přestože jsem docela vážně marodil, nevyhnula se mi povinnost jít k odvodu. K vojenskému lékaři mě doprovázel tatínek. V dusné čekárně se mi dělalo špatně, otec proto vyrazil sehnat mi někde něco k pití. A právě v té chvíli mě zavolali do ordinace. Mým cílem sice bylo získat modrou knížku, ale rozhodně jsem nemusel nic předstírat, byl jsem na tom špatně bez jakéhokoli simulování. V ordinaci seděli dva lékaři a jeden voják. Doktor na mě – ještě jsem ani nedovřel dveře – zařval: „Papíry a úklon!“ Uklonil jsem se, ale nějak podivně, hlava se mi zatočila a já jsem upadl. Doktor ke mně přiběhl, třásl se mnou a pokračoval ve řvaní: „Ty jeden simulante, jestli si myslíš, že dostaneš papíry na hlavu, tak se mýlíš!“ V té chvíli vešel dovnitř otec s pitím. A začal taky řvát: „Za co jsem ve válce bojoval, když jsou v armádě a ve zdravotnictví zase taková hovada jak za Švejka a za císaře pána?!“ a zatřásl doktorem. Ten zkoprněl, zatřepal hlavou, vytáhl flašku a napil se. A pořád tak stál a třepal hlavou. Otec mu totiž začal před nosem mávat svou vojenskou legitimací – byl totiž kapitán. Celá ordinace vyskočila, zasalutovala a omluvila se nám. Modrou knížku jsem samozřejmě dostal.

 

* * *

Přes všechny průšvihy, z nichž se nakonec vyklubaly spíš legrácky, se však můj život nevyvíjel nijak utěšeně. Zdraví bylo v háji a v podstatě jsem neměl šanci, že by se někdy zlepšilo. Přesto jsem stále věřil ve svou šťastnou hvězdu a kupodivu štěstí v neštěstí se opět dostavilo. Tentokrát v podobě docenta Hrbka, který nastoupil v nemocnici na neurologické oddělení. Hrozně mi pomohl, jak lékař i jako člověk. Díky jeho povzbuzování jsem podstoupil operaci hlavy, díky jeho umění dopadla dobře. Odstranil mi veškerou sraženou krev kolem mozku, která působila většinu záchvatů. Zlepšila se rovněž moje rovnováha. A konečně jsem začal zase trochu normálně žít. Především jsem začal doháněl všechno, co jsem kvůli úrazu zameškal.

Kromě cvičení se v čtení a psaní jsem chodil samozřejmě i po zábavách a plesech. Kluci z Loučan i nedaleké Senice mi moc pomáhali. Vozili mě všude autem, bránili mě před lidmi, kteří si příliš dovolovali. Někdy se mi ale podařilo ubránit se i sám. To když se mi na jakési zábavě udělalo zle a já jsem vyšel ven, sedl si na lavičku, abych se trochu nadechl čerstvého vzduchu. V hrsti jsem pevně svíral klíče, protože jsem se bál, že bych je mohl při případném záchvatu ztratit. A záchvat se jako naschvál dostavil. Ven vyšel i nějaký podnapilý mladík. Viděl mě na lavičce a připadalo mu asi, že bych mohl být snadná kořist. Přišel ke mně a začal mě šacovat. Já jsem se probíral ze záchvatu, nějak jsem sebou cukl a praštil chudáka pod oko. Rukou, ve které jsem držel klíče. Měl tam monokl tři týdny. Já jsem se v duchu tak trochu radoval, protože nebýt záchvatu, kdoví, jak by to dopadlo. V bdělém stavu bych si nejspíš netroufl se bránit.

Často jsme s kamarády vyhledávali plesy maškarní, ty byly naší nejoblíbenější zábavou. Dost záhy jsem se naučil obstojně tancovat a v maskách bylo dovoleno dělat si beztrestně legraci z lidí, kteří něco provedli. Jednou jsme se převlékli za funebráky a já jsem byl smrtka. Na tankistickou blůzu mi kluci latexem namalovali kostru. Takto vystrojeni jsme vyrazili na šibřinky. Zábava byla víc než dobrá, takže když jsme se v noci vraceli domů, dost mě už bolely nohy. Z tancování i z dlouhé cesty na vlak. Nedaleko hřbitova jsme si proto sedli na chvíli na lavičku. Když jsme vstávali a chtěli pokračovat v cestě, jel kolem trabant, který řídila paní učitelka ze školy. Ve tmě viděla jen světélkující kostru. A přestože to byla žena vzdělaná a na strašidla nevěřící, uprostřed noci se vyděsila a havarovala: skončila ve stromě. Moc nás to mrzelo a rychle jsme vyrazili shánět pomoc. Nějak jsem přitom úplně zapomněl, co mám vlastně na sobě. Kvůli tomu spadly z kola tři ženy, které jsem potkal, jak jely krmit do kravína. Pomoc jsme nakonec sehnali a paní učitelka (Lída se jmenovala) se brzy zase uzdravila. A co víc, tak se jí naše setkání líbilo, že jsme pak spolu jeden a půl roku chodili. A jak bylo kuriózní seznámení, tak byl kuriózní i náš rozchod. Líbali jsme se v průjezdě a najednou na nás nějaká starší dáma začala křičet: „Puberťáci, co si to dovolujete líbat se v mém průjezdě!“ Lída mi šeptala do ucha: „Neotáčej se,“ ale já jsem to ječení nemohl vydržet a zahulákal jsem: „Babo, co se staráš?!“ Dostal jsem facku, až se mi spustila krev z nosu. A nádavkem k tomu zaječení: „Lído, domů!“ Byla to totiž její babička a ještě dodala: „S tím flákačem okamžitě skončíš!“ A skončila. Babička i Lídiny kolegyně ze školy si totiž myslely, že jsem opravdu flákač, který nic nedělá, protože jsem přijel, kdykoli si Lída vymyslela. Opomněla jim říct, že jsem v invalidním důchodu a mám času dost.

 

* * *

Jak jsem právě řekl, byl jsem v invalidním důchodě. Ale nebyla to žádná slast. Postiženým stát za socialismu moc peněz nedával. Proto jsem si s tatínkem často přivydělávali nejrůznějšími způsoby. Trhávali jsme sněženky, hříbky, pak jsme to prodávali na trhu. V nedaleké Náměšti bylo hřibů a hřibů. Rostli hlavně v lesích, kde sovětští vojáci často pořádali cvičení. Přesto jsme se tam s tatínkem vydávali. Při jednom z těch cvičení, tenkrát na něm byli hlavně důstojníci, rostlo hrozně moc suchohřibů. Natáhli jsme s otcem v lese na zem plachty a sbírali jsme přímo na ně. Že je pak svážeme a líp se nám ta bohatá úroda ponese. Když důstojníci odešli na oběd, pobrali jsme vše, co jsme natrhali, doma to pak přesypali do tašek a košů a všechno prodali na trhu. Za tento výdělek jsem si pak pořídil novou plesovou garderobu. Samozřejmě nás vojáci občas přistihli, ale kupodivu jim to nijak zvlášť nevadilo. Časem jsem se s některými z nich i spřátelil. Hlavně s Váňou a Voloďou, kterým jsem občas nosíval víno na přilepšenou. Díky nim jsem také vyhrál sázku, kterou jsem uzavřel s kluky v Loučanech. Vsadili jsme se v hospodě, že do hodiny a půl přinesu nůši hřibů. Všichni se smáli, že to není možné, protože do lesa je moc daleko. Byli jsme s Váňou a Voloďou domluveni. Rychle jsem koupil víno a nějaké cigarety, u lesa zapískal. A hoši vylezli, vyměnili za víno a cigarety nůši hřibů. S tou jsem se za chvíli vrátil do hospody a sázku s přehledem vyhrál.

Kromě hub a sněženek jsme s tatínkem a kamarády chodívali taky na konvalinky, chtěli jsme jimi obdarovat postižené ženy k MDŽ. Dřepíjme v lese, trháme, a najednou kolem nás proletělo černé prase. A za ním druhé, a třetí. To už na nás otec volal: „Děcka, pojďte se podívat!“ Na silnici za lesem se srazilo sovětské vojenské auto a náklaďákem, kterým zemědělci vezli prasata na jatka. Náklaďáku praskly postranice a prasata se vesele rozběhla po lese. Bohužel jsme se dlouho nesmáli. Píchla mě mochnička a kvůli alergii mi okamžitě oteklo rameno. Stopem jsme dojeli do Náměště k doktoru Vekovi. Ten mě ale nechal skoro půl hodiny čekat, protože právě cosi řešil s předsedou MNV. To mě naštvalo. O Vekovi se vědělo, že rád bere úplatky. S kamarády jsme dostali dost strašný nápad: na olomouckém OV KSČ jsme nakopírovali letáky s textem „Za řádný úplatek řádný lék. MUDr. Veka“. A večer jsme to rozvezli a vylepili po všech dědinách, kde ordinoval. Bylo z toho hrozné vyšetřování, ale dodnes se na to nepřišlo.

Kromě sběru nejrůznějších květů a plodů jsme s tatínkem chodívali taky na brigády, abych nemusel pořád jenom sedět doma. Otec už byl tehdy v důchodu, tak jsem mu pomáhal. Mimo jiné jsme jednou pracovali v JZD – stříkali jsme kravín vápnem. Trvalo to několik dní a v jednom z nich zapomněli krávy odvést. Přišel vedoucí, už trochu podnapilý, a nadával nám, jaktože nejsme hotovi. Ukazovali jsme na krávy, ale jemu to bylo jedno. Kravín musel být vybílený! Na ostatním nezáleží. Jenže, jak se pak ukázalo, záleželo. Bílé vápno působilo na černých kravách dost hrozivě a noční hlídač se vyděsil, že krávy onemocněly plesnivinou a ještě v noci přivolal veterináře. Ten taky trochu popíjel, a když přijel do kravína, zdálo se mu, že krávy opravdu stonají. Proto zavolal dalšímu veterináři a taky poslal pro dobytčák, aby krávy odvezli na porážku. Naštěstí se tam objevil kdosi střízlivý, který přišel na to, že krávy jsou jen od vápna.

Některé z mých příhod ovšem byly i k pláči. To když jsem jel k sestře na kole a najednou přede mnou spadly ze stromu dvě děti. Jedno z nich se navíc napíchlo na jakési železo. Skočil jsem z kola, roztrhl si košili, dítěti zraněnou ruku ovázal a utíkal stopovat, aby nás někdo odvezl do nemocnice. Naštěstí v autě, které zastavilo, seděl doktor. Děti hned chlapce ošetřil a pomohl i mně. Dostal jsem totiž z toho rozrušení opět svůj epileptický záchvat. Doktor uklidil kolo a odvezl mě domů. Na druhý den k nám přijeli hochovi rodiče, přivezli mi kolo a veliký dárkový koš. Ještě jsem nebyl po záchvatu úplně v pořádku. Když jsem se za svými rodiči a návštěvou přibelhal do pokoje, chlapcova maminka omdlela. Když přišla k sobě, seděla v křesle, plakala a jen říkala: „Promiň, promiň, promiň…“ Před lety, těsně před úrazem, jsem totiž s touto ženou chodil. Ona se pak se mnou rozešla. Snažil jsem se o slušné rozloučení s tím, že nikdy nevíme, kdy se budeme potřebovat. A ona mi tehdy dost pohrdavě řekla: „Tebe nikdy potřebovat nebudu. Co si o sobě myslíš?!“ A pak seděla u nás v obýváku a plakala. Z lítosti, ze studu, z rozpaků a asi trochu i úlevou. „Vstaň a neblázni. Každý může v životě udělat blbost.“ S těmito slovy jsem se s ní rozloučil. Myslím, že v dobrém a napořád.

 

* * *

Lidé, kteří se chovali podobně jako tato moje někdejší přítelkyně, mě dost rozčilovali. Takoví ti, co vědí všechno nejlíp, co pomlouvají, roznášejí drby a zbytečně se do ostatních navážejí, hlavně do těch, co se mohou nejméně bránit. Už několikrát jsem se jim to pokusil, většinou s pomocí kamarádů, nějak vrátit, ale někteří lidé si prostě nedají pokoj. Mezi ně patřila jedna naše sousedka, hrozná drbna, která se stále snažila nějak mně i rodičům uškodit. Podařilo se mi ji pěkně převézt a jednou se to podařilo i jí samotné. Poté, co zase někde pronesla nějaké moudro o naší rodině, jsem ji jednou zastavil a ptal se jí: „Paní sousedko, víte, že paní Stavělová pochovala zaživa na hřbitově dítě a že doktor otrávil tři sestry?“ To bylo něco pro drbnu! Už běžela a vyprávěla to každému, koho potkala. Doktor si mě samozřejmě zavolal do ordinace. Tam praštil vztekle do stolu a zařval: „Co to o mně povídáš?!“ „Ale pane doktore, vždyť je to pravda. Vy jste tam byl taky.“ „Snad si nemyslíš, že jsem u toho asistoval?! To bych chtěl vědět jak!“ „No přece když umřel pan Stavěla, jejich dcera měla na pohřbu na hřbitově v kočárku dítě a ono hrozně plakalo. A paní Stavělová ho vzala do náručí a pochovala.“ Doktor zbledl a už mírněji se zeptal: „Proboha a jak jsem mohl otrávit tři sestry?“ „Však jste je taky otrávil. V době hodů, když měly službu a musely v ordinaci umývat okna.“ Doktor se začal potutelně usmívat a drbna z toho měla ostudu po celé dědině.

Moje maminka mluvila zvláštní odrůdou hanáčtiny, tzv. čuháčtinou. A tenkrát byla levná nafta, proto si maminka koupila naftová kamna. Sousedka klepna k ní jednou přišla na návštěvu a moc si pochvalovala: „Máš tady krásně teploučko.“ Na to maminka. „Kópila sem naftáke.“ Sousedka při nejbližší cestě do Olomouce zašla do prodejny elektro a ptala se na naftáky. Prodávali tam zrovna učni a ti ji s potutelnými úsměvy poslali do drogerie. „Máte naftáky?“ „Máme, babi. Kolik a za kolik?“ „Za štyry tisíce.“ „Babi, proč tolik?“ „Zima je dlouhá, synečku, musím se pořádně zahřát.“ V drogerie vybuchli všichni prodávající i kupující v hurónský smích a klepna se styděla po celou cestu domů.

 

* * *

Přese všechny zábavy či brigády jsem stále neměl pocit, že bych žil opravdu naplno. Lidé se mi často posmívali, různě mě napadali a člověku moc nepřidá na sebedůvěře, když ho ostatní považují na retardovaného. Uvědomoval jsem si, že můj zdravotní stav se po operaci rapidně zlepšil, ale lidé jsou málokdy spokojení s tím, co mají, a spíš touží po tom, co mít nemohou. Zmítají se mezi pocity příjemnými a úplně beznadějnými, i když jsem k tomu asi – objektivně vzato – neměl ty nejlepší důvody. Naštěstí urolog sdělil mému tatínkovi, že mám se svým postižením nárok na průkaz ZTP/P a že se mám přihlásit do Svazu invalidů. Tam jsem se seznámil s několika podobně postiženými lidmi. Zásadní význam však pro mě mělo setkání s panem Doleželem. Byl zrakově postižený a jeho zásluhou se mi podařilo nezanevřít na celý svět a získat zase chuť žít.

Pan Doležel pracoval spolu s dalším nevidomým jako telefonista v Pozemních stavbách. Navzájem se zaskakovali, když jeden z nich onemocněl. Měli tam speciální ústřednu, kterou mohli obsluhovat i zrakově postižení. Jednou slavil pan Doležel v práci pětapadesátiny, na oslavě byl i jeho nevidomý kolega. Vietnamci, kteří v Pozemních stavbách pracovali, mu jako dárek přinesli kořalku z rýže. Vypily se jí skoro tři litry, oba oslavující hulákali, mlátili do ústředny. Pak jsem tu ožralou slepou skupinku vedl na tramvaj. Bylo to v pátek, kdy jsme obvykle chodívali plavat na bazén. „Jede se na bazén,“ požadovali oba opilí. Začali jsme se tedy převlékat a přitom jsme si náhodou vyměnili boty. Takže jsem měl, aniž jsem si toho všiml, na jedné noze botu hnědou a na druhé černou. A tak jsme všichni tři šli. Známí si na nás ukazovali a volali: „Rosťa je tak opilý, že ho dva slepí musí vést!“ Nastoupili jsme do tramvaje a já jsem pořád mluvil, abych je nějak bavil a oni něco nevyvedli. Úplně stačilo, že se smáli. Bohužel stejnou tramvají jela taky sekretářka tajemníka OV KSČ. A když si vyslechla vtip o tom, jaký je rozdíl mezi obilím a komunismem (žádný, oboje se musí vymlátit), na jedné zastávce zavolala policajta. Chvíli před ním do tramvaje přisedl jeden známý, sluchově postižený, bez naslouchátka, který jel taky na bazén. A právě jeho se policajt ptal na onen vtip. „Co řikáš, synečko?S tém socialismem je takové bordel, že te svině baterke só těžko k sehnání a drahy só jak svině, tak je mosim šetřit. Takže eště jednó a divé se na mě, ať možo odečítať,“ zněla odpověď v hanáčtině. Policajt jenom zakroutil hlavou. Mezitím jsem vysypal další vtip – proč chodí vždycky dva policajti? – Jeden umí číst a druhý psát. Na zastávce u policejního policajt vystoupil a přistoupili další dva. Soudružka sektretářka je na nás zase poslala. Jeden z nich mě vyzval, abych předložil občanský průkaz. Podal jsem mu ho a ten trouba řekl tomu druhému: „Franto, piš.“ Pan Doležel mírně podotkl: „Sice to nevidím, ale asi je pravda, že jeden umí číst a druhý psát.“ A celá tramvaj se položila. Řidič zastavil, nemohl řídit, tak se smál. Policajti zakroutili hlavou a jen mávli rukou. Ovšem sekretářka si to nechtěla nechat líbit a křičela na ně: „To jim nic neuděláte?!“ „A co s nimi máme dělat? Dva jsou podle dokladů slepí, jeden hluchý a třetí mentálně postižený, čili má papíry na hlavu.“ Pak jsme konečně dojeli na bazén.

Plavat jsme tenkrát chodívali pravidelně – moc jiné aktivní zábavy pro nás, různě postižené, tehdy nebylo. Ne vždycky to ale mělo takový veselý průběh. Vzpomínám si, že nám jednou kdosi vykradl skříňku. Nevidomým kolegům ukradli hodinky, slepeckou hůl, mě speciálně šité boty. Vyšetřování nic valného nepřineslo, jediným ziskem pro nás bylo, že nás policajti každého odvezli domů. Setkávali jsme se i s ohavnými reakcemi dalších plavců. Měli jsme jednou na bazéně vyhrazenou jednu čtvrtinu bazénu, ve zbylých třech čtvrtinách plavali zdraví. Ovšem ani tak nebyli spokojeni, zatírali plastické lajny na okraji bazénu, aby nevidomí nevěděli, kde jsou, a nemohli se dostat do vody, pokřikovali na nás: „Zase jsou tu ti mrzáci!“ Pan Doležel – měl metr osmdesát – se mě zeptal, jak je ten nejagresivnější mladík vysoký, na které straně stojí a jak je asi daleko. Moje odpověď zněla: „Na téhle straně, blízko, střední postavy.“ Řekl jen „Ustup!“ a pak máchl rukou. Padla facka jak Brno. Chudák kluk upadl na startovací můstek a přerazil si nos. Příhoda vyvrcholila u soudu, kde se pan Doležel hájil slovy: „Pořád nám nadávali, tak jsem nad tím mávl rukou. Že mi tam strčil hlavu, za to nemůžu.“ Vyvázl s napomenutím.

 

* * *

Doprovázel jsem pana Doležala taky často na nejrůznější turistické akce a akce Svazu invalidů. Jednou jsme jeli do Prahy – celkem patnáct nevidomých, já a další dvě ženy (ovšem ve špatném zdravotním stavu, byly takřka mentálně postižené) jako doprovod. A s námi ještě doktor. Při návštěvě Paláce kultury se obě ženy ztratily. Hledali jsme je všude dvě hodiny. Pak mě napadlo, jestli nejsou na toaletách. Jenže v Paláci kultury je mnoho, mnoho toalet. Nakonec jsme je na jedněch přece našly. Spravovaly si podvazky. Naše další cesta vedla do centra Prahy. Ovšem dostat se do metra, to byl problém. Ženy nechtěly za žádnou cenu vstoupit na jezdicí schody, jedna málem dostala hysterický záchvat. Doktor to vyřešil jednoduše: „Na hysterii je nejlepší facka.“ A hned ji ječící hysterce uštědřil. Pak ji postavil na schody a jelo se. Naneštěstí ale facku viděla dvojice policajtů. Bleskově za námi sjeli dolů a začali vyšetřovat. Naštěstí to doktor dokázal vysvětlit, ukázal naše doklady a zdravotní průkazy. Mohli jsme pokračovat. Kamarád nám připravil prohlídku města a večer posezení U Fleků. A zase byl problém s oněmi ženami. Nechtěly sedět tak dlouho v hospodě. Proto jsem je zavezl do ubytovny. Když jsem se vracel, byla hospoda zamčená. Zevnitř se sice ozývalo bujaré veselí, ale nemohl jsem najít žádné otevřené dveře. Obešel jsem dům a zjistil, že zezadu ho obklopuje asi metrová zídka. Chytil jsem se okapu a zídku přelezl. Nepočítal jsem s tím, že se okap utrhne. Skončil jsem v kádi, do níž se vylévaly zbytky piva. Páchl jsem nepopsatelně. Naštěstí se ukázalo, že provozní U Fleků je můj známý. (Leželi jsme spolu kdysi v nemocnici, byl po zásahu elektrickým proudem a hrozně se mu třásly ruce. Trochu jsem se mu snažil pomáhat, podávat věci a dělat drobné úsluhy.) Takže mi půjčil čisté oblečení a nakonec mě naložil do taxíku a nechal zavézt do ubytovny.

V létě v roce 1980 jsem doprovázel nevidomého šachistu na turnaj do Mikulova. Bydleli jsme v chatě, šachisti hráli jeden zápas za druhým s plastickými zasunovacími figurkami. Šachovnice mi nejvíc ze všeho připomínala telefonní ústřednu. Nevidomý, jemuž jsem dělal doprovod, večer povídá: „Pojďme do hospody.“ Tak jsme šli. Tam jsem se seznámil s jakousi dívkou a odešli jsme za jinou zábavou. U stolu zůstali tři nevidomí a jeden muž s kombinovanou vadou – měl naslouchátko a asi šest dioptrií. Jeden z nich měl zrovna narozeniny, tak si stále připíjeli na zdraví. Skončilo to silným podroušením. Když se vydali na cestu k chatě, samozřejmě zabloudili. Drželi před sebou slepecké hole a vedl je ten s naslouchátkem, které mu po pár metrech spadlo. A člověk s mnoha dioptriemi po tmě těžko něco najde. V chatě mezitím vypukl poplach. Hospoda měla po zavírací hodině a muži stále nikde. Tak jsme je vyrazili hledat. Hlavně nevidomí, kteří měli vodicí psy. Po hodině bezvýsledného pobíhání po lese mě napadlo, jestli nezabloudili do nedaleké celnice. Richtig, našli jsme je tam všechny. Byli zatčeni a vyslýcháni coby maskovaní diverzanti. Korunu výslechu nasadil muž, kterému jsme kvůli vousům a klobouku říkali Rumcajs. Kdysi byl vojenský kapitán, postřelili ho na vojně, uměl čtyři světové jazyky a znal i cizí vojenské hodnosti. Ten pohraničníky oslovil: „Herr General, Herr Major,“ pak spustil rusky a dělal si z nich nehoráznou legraci. Nakonec dodal: „Čtyři diverzanty jste ještě nechytil. To bude povýšení, co?“ Celníci se vztekali, ale do tohoto mumraje jsme přišli my, hledající, a všechno se vysvětlilo.

S panem Doleželem jsme se kdysi vypravili do tuzexu pro magnetofonové pásky. U pultu tam stál jakýsi starý slovenský bača a nakupoval. Prodavačka si ho nedůvěřivě prohlížela a ptala se: „Pane, kdo jste?“ „Bača su, pasu ovce.“ „A jaktože tak vesele nakupujete?“ „Vnuk si tady jako vojak našiel nevestu, idem na vesele.“ Bača měl plný košík zboží – svatebních darů. „A máte bony nebo dolary?“ „Boha jeho, prečo bony alebo dolary?“ „Protože tady se prodává jen za bony nebo dolary.“ Bačova odpověď položila celý tuzex: „Ej veru, veru, Boha jeho, to mi na Slovensku nikto neuverí. Plná Olomouc Rusov a Američania tuná majú kantýnu!“

Ovšem taky se stalo, že pana Doležela na některou akci zdravotně postižených nepozvali.Býval z toho smutný, ale vždycky jsem ho těšil: „Nic si z toho nedělejte, uděláme si akci vlastní a uvidíte, že jednou bude mít celostátní význam.“ Všichni se tomu hrozně smáli. Kdybychom tak tehdy věděli,l že moje slova nebudou daleko od pravdy…¨

Akce, na které jsme nebyli pozváni, nám ovšem chyběly. Často jsem nevěděl co s časem. A jednou mi jedna paní učitelka, která učila zrakově postižené v Litovli, řekla: „Když nemáš co dělat, nejel bys dělat pionýrům na tábor instruktora?“ Inu, šel. Byl to tábor v Jablunkově. První týden byl moc fajn, ale druhý týden přijel nový turnus, v něm třicet zrakově postižených dětí, které částečně doplnily děti zdravé. Ty byly většinou z dětských domovů, nápravných ústavů a podobně. Dostal jsem na starost deset dětí z polepšovny, kde se právě malovalo. Sedm z nich bylo výborných, ale tři hrozní grázlíci. V neděli po obědě jsme poslouchali v rádiu pohádku a ti tři výtečníci stříleli z flustaček po ostatních malé skobičky. Dostal jsem to dvakrát do ucha. Moje trpělivost byla u konce. Viděl jsem venku tři sloupy. Vzal jsem šňůru na prádlo a každého uvázal k jednomu z nich. Kolegyně nám udělaly papírové čepice, které jsme si my ostatní nasadili na hlavu a do rukou vzali klacky. Oni byli zajatci, my vojáci. V hlášení potom stálo branně společenská hra na Němce a partyzány. Ovšem grázlíky to od zlobení neodradilo. Jednou sebrali třem zrakově postiženým holkám brýle a namočili je do nespláchnutých záchodů. Varoval jsem je: „Ještě jednou, a opláchnu tam vaše hlavy!“ Odpověď zněla: „Ty pošahanej mentále, ty jenom vyhrožuješ. My jsme sociální případy, my jsme chránění. Můžeš nám tak akorát políbit…“ A já na to: „Já jsem taky sociální případ, taky chráněný – mám papíry na hlavu.“ Popadl jsem jednoho a vykoupal mu hlavu v záchodové míse. Ti druzí dva kupodivu neutekli, takže taky přišli na řadu. O pár dní později po mně jeden z nich střelil vzduchovkou. Doktor mi vytahoval ze zadku diabolku. Díval jsem se z okna a viděl vedle ošetřovny velké mraveniště. „Pane doktore, je mravenčí pokousání životu nebezpečné?“ „Sice bolestivé, ale léčivé.“ Když léčivé, tak léčivé. Odešel jsem z ošetřovny, chytil provinilce, tentokrát bez vzduchovky. Bránil se jako lev, kousl mě dokonce do ruky, ale nebylo mu to nic platné. Namočil jsem ho do kbelíku s marmeládou a šup s ním do mraveniště. To už bylo ponaučení, na které kluci nezapomněli. Když jsem totiž asi za půl roku přijel za jednou kamarádkou do polepšovny, kde dělala vychovatelku, dělali děti na chodbě hrozný kravál a kamarádka si s nimi neuměla poradit. Zařval jsem: „Bude tady klid!“ A jeden z chlapců pokradmu zašeptal ostatním: „Hoši, majzla, je tady ten magor, co Frantu strčil před půl rokem do mraveniště.“ A po celou dobu mojí návštěvy byl absolutní klid